Vídeňské veni, vidi, vici
Crr, crr … Co to zvoní? Ten mobil se asi zbláznil. To byla asi první myšlenka většiny z nás v pátek po ránu. Až po chvíli nám však docházelo, co se děje.. Vždyť je přece 17. prosince! Hurá, Vídeň se blíží! Každý musel zkonstatovat, že většinou to člověku myslí lépe, ale co byste chtěli ve tři hodiny ráno.
Ačkoliv se to zdálo nemožné, ve 3.55 hodin jsme byli před školou. Někdo dobíhal na poslední chvíli, ale i snaha se počítá. Sedět šest hodin v autobuse je otřesné, ale naštěstí se to dalo vydržet. Sice nás ještě teď všechno bolí, přesto jsme šťastně a bez větších komplikací dorazili, kam jsme měli. Naše trasa začínala v půl dvanácté u pomníku Marie Terezie …
Pomník byl obrovský a majestátní. Vycházela z něj zvláštní energie, poznali jste, že ten, komu patří, byl neobyčejný. Obklopovaly ho dvě velkolepé budovy – Přírodovědecké muzeum a muzeum Uměleckohistorické. Odtud jsme vyrazili k Hofburgu, někdejšímu sídlu Habsburků. Má přes 2000 místností a je překrásný. Nesčetná nádvoří, brány, kopule a budovy, to je Hofburg. Velice lehce se tam dá ztratit. Ne že by se někdo ztratil, ale stále jsme se hlídali navzájem. Poznámky jako: „Stůj!... Tam nechoď… Pozor, sloup! Hele, támhle je kůň se sobíma parohama… Málem tě přejelo auto!“ nás vcelku udržovaly ve střehu.
Pěší zónou, plnou luxusních butiků, jsme se dostali ke katedrále Stephansdom. Tato nádherná gotická budova rozhodně stojí za zhlédnutí. Potom, co jsme doobdivovali interiér katedrály, pokračovali jsme do Albertiny, jednoho z křídel Hofburgu. Konečně jsme stáli u hlavního cíle naší cesty, u výstav Michelangela a Picassa.
Picassovy obrazy jsou velice náročné, je potřeba u nich přemýšlet a objevit to, co obraz vyjadřuje. Některá jsou veselá, většina jich je ale smutná, poznamenaná válkou. Od těchto složitých, kubistických obrazů jsme přešli o tři patra níže, tedy o 6 století zpět do historie, do 14. – 15. století, k Michelangelovi.
Byly zde vystaveny náčrty a kresby převážně mužských těl a několik obrazů s náboženskými tématy a pár portrétů papežů. Náčrty a kresby byly dokonalé. Takhle kreslit, to by byla nádhera!
V Albertině jsme strávili tři hodiny. Po krátké svačince jsme vyrazili dál. Už nám zbývaly jen proslulé vánoční trhy. Začalo se stmívat, takže se Vídeň rozzářila svojí výzdobou. Tak překrásně vyzdobené město jsem ještě neviděla. Pověst, která toto město předchází, se ukázala být pravdivá. Jak jsme se pomalu blížili k trhům, ulice byly hezčí a hezčí. Co jsou ta obrovská světla na ulicích? Prolétlo mi hlavou, že to bude určitě radnice a ta záře před ní budou určitě trhy. Nemýlila jsem se. Škoda jen, že všechno to vyfotit zkrátka nešlo … Tolik lidí jsme si na vánočních trzích neuměli představit.
Kupodivu se nikdo neztratil. Jeden druhého totiž raději nepouštěl ani na krok. Koupili jsme pár drobností a doufáme, že udělají pod stromečkem někomu radost. Po hodině jsme pořádně vymrzlí nastoupili do vyhřátého autobusu a jeli spokojeně domů.
Adéla Zelenáková V3.A
Zpět