Vynikající úspěch studentky Nguyen Thuy Linh
Studentka Nguyen Thuy Linh dosáhla letos dalšího vynikajícího úspěchu v celostátní Literární soutěži o cenu Filipa Venclíka 2012. V kategorii povídka obsadila 2.místo, v kategorii esej a novinový článek se umístila na 1.místě a stala se tak celkovou vítězkou tohoto ročníku. Letošní téma znělo: "Už jste někdy viděli dospělou vlaštovku, jak za ní letí dvě vlaštovky s mouchami?"
Vyhlášení výsledků proběhlo 1.3. v Praze v Lucerně, předávání cen se zúčastnila Helena společně s další úspěšnou účastnicí Hedvikou Maternovou.
Oběma blahopřejeme a přejeme další úspěchy nejen v literárních soutěžích.
Mgr. Jaroslava Stachoňová
Ukázka vítězné práce:
Vypěstujte si vlastní dítě!
Děti. Od malých capartů, přes (mnohdy i prazvláštně vyhlížející) mládež až po opojené jedince překročivší magickou hranici s číslem 18. Vidíme je všude, slyšíme je všude. Ovšem ne každý má to štěstí onen tajemný uzlíček radostí i starostí vlastnit. Pro ty, kteří si ještě dosud neví rady, jsme udělali rozhovor s Dr.Čápem, který si svůj návod pro muže s názvem Vypěstujte si vlastní dítě! nechal nedávno patentovat a ochotně se s námi o své tajemství podělil.
Dr. Čápe, mohl byste nám prozradit, co budeme na jedno dítě potřebovat?
Ano, samozřejmě. Potřebujeme 1 muže, 1 ženu, to je to nejdůležitější. Dále pak využijeme 4 díly lásky, 3 díly trpělivosti, 3 hrsti smíchu, mnoho bezesných nocí, 4 hrsti radosti a špetku starostí. Apeluji na čtenáře, mějte stále na mysli, že je úroveň obtížnosti vysoká, chceme-li vypěstovat řádnou a hlavně kvalitní odrůdu. Celý proces trvá 18 let, tudíž by měl každý začít s pěstováním ve vhodnou dobu dle vlastního uvážení, vědomí a svědomí. Neručím za následky špatně vypěstovaných jedinců.
Suroviny máme všechny. Smícháme to vše dohromady?
Kdepak! Nyní si vezmu muže a ženu a … upozorňuji, že tato část je mládeži nepřístupná! Pokud si nejste v tomto kroku jisti, poproste o radu zkušenější pěstitele a nezapomeňte! Trénink dělá mistra. Abychom se vrátili zpět. Dopadne-li v tomto procesu semínko na úrodnou půdu, máme vyhráno.
A jak to poznáme?
Sledujeme příznaky na naší ženské surovině. Začne-li kynout, být podrážděná, přibudou-li jí další brady a začne-li jíst zajímavé kombinace typu rybí prsty s marmeládou či kyselé okurky se šlehačkou, je ruka v rukávě. Pro jistotu sledujeme i břišní oblast. Ta by se měla postupně vyklenout dopředu, ovšem budoucí maminku nedráždíme dotazy jako je například „To jsi musela sežrat i naše dítě?“, neboť hrozí riziko odpovědi v podobě pestrobarevné modřiny na oku či jiné části těla.
Jak se tedy máme v tomto období k budoucí matce chovat?
Především trpělivě. Trpělivě přečkáme záchvaty vzteku, energie či plačtivosti u večerníčků a omylem zašlápnutých žížal. Snažíme se rodičku na rukou nosit. To myslím samozřejmě obrazně, neboť některé znásobí svou váhu až na dvojnásobek své původní hmotnosti. Na tuto skutečnost ovšem, tatínkové, nikdy nepoukazujeme a horlivě partnerku ujišťujeme, že je stále krásná a ladná jako delfín za svitu měsíce, přestože nám připomíná vorvaně uvízlého na pevnině.
A kdy toto období utrpení pro nás končí?
Zhruba po 8 měsících. Na svět se pak dostává nejranější stádium naší rostlinky lásky. Otcové, nelekejte se. I když vás to malé, fialové a pomuchlané cosi v náruči vaší ženy vyděsí, se širokým úsměvem pouze řekněte:“Je krásné. Po tobě!“
Nebojte se, než se žena za 14 vrátí domů, scvrklá brambora se přemění na měkoučké, růžové a líbezné stvoření. V následujících měsících je nutno sazeničku intenzivně napájet živinami a dostatkem vegetačního klidu. Začne-li podezřele nelibě zapáchat, zavoláme osobu ženského pohlaví.
Co přijde následně?
Pak nám život okoření další ingredience: bezesné noci, neboť začnou rašit první pomocná zařízení trávicího ústrojí – zuby. Toto období překleneme pomocí naší další přísady – trpělivosti zředěné s rumem v poměru 10:1, nikdy ne obráceně, nechcete-li popudit vaší něžnější polovičku.
Lidské mládě pak postupně zmenšuje plochu styku s podstavou. Staví se postupně na 4, následně na 2 končetiny. Se snižujícím se počtem potřebných končetin ovšem zvyšuje rychlost pohybu. Odstraníme dítěti z cesty veškerá nebezpečenství- počínaje domácí faunou, konče různými otvory, kde by mohlo něco zaseknout, popřípadě se samo zaseknout (mluvíme o kočičích dvířkách a psích boudách, pánové).
Jak dlouho toto období trvá?
Zhruba do třetího roku. Umí už tedy chodit, jíst, mluvit. Kolem prvního až druhého roku si ovšem dáváme pozor na výběr slov v okolí mláděte. V tuto dobu totiž mládě obyčejně vyřkne své první slovo a vaše partnerka nebude příliš nadšená, uslyší- li v očekávání prvního kouzelného slůvka pouhé: „Vole.“
Veškerá péče ovšem musí být neuvěřitelně vyčerpávající. Oddechnou si rodiče někdy?
Ano, ovšem, pak přichází ráj na zemi. Děti jsou na většinu dne odkládány v mateřských školkách a dělají téměř vše samostatně, tudíž můžete dospat svůj spánkový deficit za předchozí tři roky. Ve školkách se děti učí začleňovat do kolektivu, poznávají základní principy života. Hračku dostane vždy ten silnější nebo mazánek paní učitelky, nepříteli hoď písek do očí a co se týče sladkostí, neznáš přítele! Olizovat lepidlo se nevyplácí, z nudlí se dělají bezvadné bubliny a dospělí se skvěle vyděsí, když začneš předstírat dušení.
A co první třída?
Ach ano, první třída. Natěšený prvňáček, hromada novotou vonících školních pomůcek a prázdnotou zející peněženka. Otcové, v tomto období je stále potřeba své dítě kropit spoustou lásky, podpory a porozumění! Snažíme se zodpovídat veškeré dotazy a klasickou otázku „A tati, kde se berou děti?“ rychle zamluvíme, popřípadě se snažíme pozornost dítěte rozptýlit zmrzlinou či jinou drobností.
První třída je nesmírně namáhavá. Dítě se učí psát, počítat. Ovšem ne vždy se mu vše povede. Jestliže budete ustavičně řvát „Po kom je to dítě blbý?!“ jenom protože nedovedlo napsat správně nejkulaťoulinkatější, riskujete pozastavení vývoje.
Dále by měl život vás i vašeho potomka plynout pokojně až do prvních příznaků puberty.
Ano, slyšel jsem, že puberta je nejtěžší období jak pro rodiče, tak pro potomky. Co je na tom pravdy?
Ano, puberta. Přichází k nám nepozorovaně, průměrně kolem dvanáctého roku vývoje. Občas zaznamenáme varovné signály v podobě vrčení, práskání dveřmi či odmlouvání. Zbytečně se nerozčilujeme a ponecháme pásek na svém místě. Snažíme se poslechnout partnerčino chlácholivě „No tak, Miloši, však my jsme v jejich věku nebyli o moc lepší, pamatuješ?“
Možná se v tomto období zaleknete měnícího se vnějšího obalu vaší ratolesti. Chlapci mají cosi mazlavého na vlasech a děvčata mají obličej samé malovátko. U otců jsme zpozorovali silnější ochranné tendence co se děvčat týče. Nekritizujte jejich tělesné proporce a nekřičte na ně kvůli jejich sporému oblečení! Pamatujte, hledají sami sebe. Zakročte pouze v případě, rozhodnou-li se propíchnout si nějakou část těla, oholit si hlavu, vstoupit do sekty či propašovat do svého pokoje Karla převlečeného za kamarádku.
Takže jsou puberťáci často podráždění?
Tak tak. Respektujeme jejich soukromí a do pokojů nechodíme bez zaklepání. Uvidíme-li na jejich podlaze nepořádek, překročíme ho, nejsme přeci líní! Děti se také začínají poprvé zajímat o to, kde se berou děti. Vysvětlíme vše nešokovou metodou pomocí semínek, úrodné půdy, motýlků a čápů.
Nikdy se nesnažíme napodobovat jejich způsob mluvy a před kamarády je neoslovujeme přezdívkami. Říkat „Prdelko, to je hustokrutopřísný!“ není nejlepší způsob nadbíhání našemu potomkovi!
Blížíme se na konec našeho poslání, že?
Všechno má svůj konec. Nyní rozkvetlé statné rostlině jsme vdechli do vínku výborný genetický materiál, zušlechtili jsme její nepoddajný tuhý kořínek, postarali se o to, aby rostla vstříc slunci a rozložila do okolí své nádherné květy. Neznamená to, že jsme rostlinku nadobro ztratili, vždyť tu s námi bude, sami uvidíme, jak dále plodí a sílí.
V okamžiku odchodu ratolesti neopomeneme vypustit slzu dojetí. Nastává čas odpočinku. Sentimentálně si vystavujeme první obrázky a ocenění našich ratolestí. Pravidelně sedáváme a nostalgicky listujeme albem s fotkami z dětství. Nikdy nesmíme zapomenout na rodinných shromážděních dávat k dobru ty nejtrapnější historky z mládí a nasliněným prstem čistit šmouhy na tváři potomků.
To bylo velice hezky řečeno. Děkujeme vám za vaše informace, pane doktore. Máte na závěr ještě něco, co byste chtěl vzkázat našim čtenářům?
Samozřejmě. Život je někdy těžký, ale bez dětí je ještě těžší a smutnější. Proto nezapomínejme na dvě důležité věci: milujme se a množme se!
Zpět